Neobvyklý výlet - 6.kapitola

19. října 2013 v 20:59 | Monnie |  Povídky
Dnes se pro vás chystám tu povídku trochu rozjet. Ale chápejte, je má první :D. Pro slabé povahy nedoporučuji číst je to trochu morbidní.

Jdu se tedy s mističkou kterou vracím do kuchyně, podívat ještě na ten košíček. Všimla jsem si že za tím se schovává něco žlutého. Je to vzkaz zřejmě od nějaké mamky kamarádky ale pochybuji, že umí jazykem zvaným esperanto. V tom případě to není od ní ale...

...
Opravdu jsem byla moc ráda, když jsem zjistila to, že umím jazykem esperanto. Učila jsem se ho dobrovolně minulý rok, jelikož se mi zalíbil. Je to něco mezi španělštinou a slovanskými jazyky. Je to docela načmárané a psal to podle mě někdo trochu méně gramotný. Čtu, a na konci bylo něco ve smyslu " válka tu hrozí jestli nepřijdeš. Leifur" . Na jednu stranu jsem moc ráda, protože jsem měla opravdu strach že zemřel. Ale proč ta válka?
Letěla jsem k sobě do pokoje. Rychle se oblékám do černých legín,dlouhého šedého trička bez potisku,červené bundy a tenisek ze školy,které jsou na běhání. Po bytě běhám sem a tam a hledám všechno co si vezmu s sebou. Ve sklepě jsem našla po dědovi krosnu. Přibalila jsem spacák s karimatkou pro případ nouze. Termosku s borůvkovým čajem a konzervy s fazolemi si beru také, kupodivu máma naplnila docela pestře ledničku. Říkala jsem si buď teď nebo nikdy.
Zamykám dveře od domu. Vypadám jak nějaký "čundrák" a sama sobě se chechtám. Ale v rychlosti přestávám. Běžím ulicemi a různými zkratkami abych se dostala co nejdříve do lesa. Přistupuji pomalu k lesu, načež zjišťuji nemilou věc. Nějací idioti začali kácet všechny stromy. Teď to tu trochu vypadá jako ta mýtina za naší školou. Běžím a nevnímám co na mě kdo řve. Teď jde o válku ne o naši vesnici. V rychlosti vyndavám hůlku po Glanovi a cituji jeho slova. Otevírá se nebe a já doslova letím.
Jsem tu. Ve světě Xulen. Cítím hnilobu a krev. Začíná se mi pomalu vrhat snídaně do krku. Rychle běžím po skále dolů. Chvilkama spíš slaňuji a pokládám chodidla opatrně na kousky skály. Dorazila jsem téměř dolů a vidím něco úplně jiného, než dřív.
Nemůžu přestat zírat, a to doslova. Je to tu jako kdyby se válčilom, ale kdo a s kým? Vidím polo mrtvé rarachy. Většinou jsou už bez známek života ale i tak se snažím jim pomoct. Jdu k jednomu starému, který řve,jelikož má mečem rozřízlé zápěstí. Odhaduji tak na třináct centimetrů. Vytáhla jsem z krosny jednu ze starých lékárniček a pomohla jsem ho přesunout do menšího úkrytu. Mezitím tam byly opice ale jako by měly kůži z kamene. A řvaly tam, různě vybijíjely agresivitu na druhých. Ale teď se všímám něčeho důležitého.
"Já vám pomůžu. Hlavně se nebojte, my vyhrajeme!" Pan rarach na mě koukal dost vyděšeně a čekal, že ho také zabiju.
"Myslel jsem, že už tu brzy nebudu a celé to tu skončí" Poté zakašlal a mluvil hodně potichu ale rozumím mu.
Otevřela jsem krabičku plnou obvazů,náplastí,dezinfekcí a nitek s jehlami. Nejprve utírám ránu čistým kapesníkem,abych vyčistila infekce. Navlékám nitku na jehličku,která není skoro vůbec ostrá. Šiju opatrně a soustředím se. Po sedmi stezích mu ránu obvazuji a schovávám ho do pod skálu.
"Vydržíte to tu? Přinesu další zraněné a ošetřím vás. My a náš svět Xulen se nevzdáme!" Křičím na něj s nadějí.
"No to uvidíme holčičko, život není tak jednoduchý.." odvětil s humorem,že se mi nic nepodaří.
Běžím dál a nesu další a další. Jsou ještě tři ale myslím si, že je dávno duše opustila. Jdu v největší rychlosti. Mám před sebou sedm "pacientů" dalo by se to říct. Postupně slyším jak kamenné opice opouští toto území. Začínám nejhorším rarachem. Chybí mu levá noha a tak se všemi různými způsoby snažím kůži sešít a dát deset obvazů. Má malou ránu na hlavě ale to stačí slepit náplastí. Ostatní jsou pořezaní a proto je šiju a dezinfikuji. Odnáším poslední do jeskyně,kde natahuji karimatku a rozepínám spacák, abych je trochu přikryla.
Odešla jsem z jeskyně a otačím se, zatímco ...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 stories-about stories-about | Web | 19. října 2013 v 23:03 | Reagovat

Právě jsem zjistila, že jsem slabá povaha. Děkuji za novou zkušenost.:D

2 myred myred | Web | 19. října 2013 v 23:16 | Reagovat

Ty jo, píšeš úžasně. :) Jdu si přečíst hned předchozí části. :) Těším se na další kapitolu. Doufám, že bude co nejdřív. ;)

3 sarush ef sarush ef | Web | 20. října 2013 v 0:49 | Reagovat

Je to výborný.

4 papája papája | Web | 20. října 2013 v 13:36 | Reagovat

Takže, mam moc ráda lidi, co začínají psát, zvlášť ty morbidnější povahy :-D Já píšu už dlouho, ale spíš tak pro sebe, i když svoje povídky prezentuju na blogu a různejch literárních serverech, pořád se považuju za začátečníka, kterým jsem. Ale mám hodně nápadů a ráda je vypouštim do světa. Proto se mi tvá povídka líbí, myslím, že má potenciál a určitě se sem vrátím, abych ji dočetla, protože vím, jaké to je, když mé povídky nikdo nečte :-D Teda kromě známých...
K tvému dotazu u mě na blogu: Obrázek je kreslený na tabletu v Adobe photoshopu, postup je téměř stejný jako u mého předchozího obrázku, jehož vznik jsem zdokumentovala v tomto článku: http://kreativity.blog.cz/1309/jak-vznikala-vila-lysohlavka Jinak si tě přidávám do svého seznamu oblíbených blogerů ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
spřátelené blogy:
Chceš si se mnou pokecat?


Antispam.er.czJyxoRankAlexa RankPageRankSeznam S-Rank