Neobvyklý výlet - 3.kapitola

1. června 2013 v 15:15 | Monnie |  Povídky
Přidávám sem úryvek z minulé kapitoly aby jste věděli jak to má pokračovat.Začíná se to konečně dramatizovat tak jak jsem si to představovala. Přeji krásné počtení :-)

Bála jsem se, že když hodím vší silou ten klacík tak spadnu.Nejhorší bylo, že jsem ani netušila kde je Glan, tudíž jsem se nemohla na nikoho spolehnout.Jen sama na sebe.Když jsem se zadívala dolů viděla jsem několik potoků které šli do obřího jezera.Právě do toho jezera jsem měla trefit ten klacík.Konečně jsem se rozhodla že to hodím ale náhle …

...

Jakmile jsem hodila ten kus dřeva tedy jak já nazývám ,,klacík" tak jsem začala neudržovat rovnováhu.Podjela mi levá noha začala jsem cítit jak mě táhne gravitace dolů a nevěděla jsem čeho se mám chytnout.Glan se mě nevšímal ani se nepootočil a díval se dál na krajinu.
Z ničeho nic když už jsem fakt cítila že už se neudržím ke mně přilétla nějaká bytost.Byla to malá skřetice která vypadala že je hodná.Samozřejmě jsem nevěděla co dělat a když mě vznesla nahoru zpátky tak jsem poděkovala.Odpověděla mi že kdyby zrovna neletěla okolo mohla bych spadnout do nebezpečných míst kde jsou rarachové kteří jsou velmi nebezpečnía můžou žít i pod vodou.Když odlétala teprve jsem začala vnímat jak vypadá.Byla poměrně ošklivá ale co mě nejvíce zaujalo byly její šaty.Byly tmavě zelené a měly připevněné křídla.
Když jsem se konečně vzpamatovala tak jsem čekala až se mě všimne Glan ale vypadalo to jako kdyby ho někdo zmrazil.Šťouchala jsem do něj ale nic.Nevěděla jsem co mám dělat ale dřív mi říkával že když se mu něco stane ať jdu dál nebo někam kde je jeho rodina.
Když už bylo asi sedm hodin večer a pomalu se stmívalo tak jsem šla někam daleko odsud.Prošla jsem jeskyně ve kterých bylo docela útulno a tma.A tak jsem se rozhodla že si z tašky vytáhnu oblečení na tělocvik ze kterého si udělám polštář a přikrývku.Když už jsem si udělala pohodlí tak jsem slyšela kapat vodu.Venku byla bouřka a pršelo.Snažila jsem se na to nemyslet a usnout.
Když jsem se vzbudila tak bylo v jeskyni trochu světla a dala jsem si pití a borůvky,které jsem sbírala cestou ze školy.A tak jsem se vydala na cestu.
Vyšla jsem z jeskyně a nevěděla kam dál.Vybrala jsem si cestu která je v lese.Všude bylo tak živo a čisto.Poté co jsem zahlédla rarachy schovala jsem se za kámen který byl naštěstí větší než já.
Koukali po okolí a bylo jich asi deset-nepočítala jsem to.Na jednoho z nich jsem se zakoukala protože se jako jediný mračil a nechtěl nic dělat a pomáhat jim.Sice byl rarach a já člověk ale docela se mi líbil.Šel na konci a nikdo si s ním nepovídal.Připomínal mi mě se školou když chodíme na výlety.Taky jsem vždy vzadu.Snažila jsem se k němu přiblížit ale věděla jsem že je to nebezpečné.A jak se říká ,,zakázané ovoce chutná nejlépe" - úplně to sedělo. Když už byli všichni asi třicet metrů před ním udělala jsem dva kroky ale nevěděla jsem jestli je to správné když tu není Glan.Šla jsem za ním a on se na mě podíval a viděla jsem na něm že chtěl řvát a tak jsem mu zavřela ústa a odstrčila ho dál aby nás neviděli ostatní.,,Ahoj,já jsem Rebenne prosím neřvi nechci aby nás někdo viděl či slyšel a potřebuju od tebe pomoc,která závisí na životě mé kamarádky."
,,Já-á-á Ti asi pomůžu ale bojím se tě.Nikdy jsem s člověkem nemluvil.Odmala si myslím že nepatřím mezi zlé rarachy.Chtěl jsem vždy utéct a teď se mi naskytla pomoc,díky tobě!"odpověděl nervózním ale šťastným hlasem.
,,Já jsem ti pomohla?Tak to jsem ráda.Šla jsem sem dolů abych někoho potkala aby mi mohl pomoct a když jsem zahlédla Tebe jak jsi vzadu smutný viděla jsem naději."odvětila jsem stydlivě.
,,Musíme jít tudy nahoru je to jediná cesta která vede jinam než se vydali rarachové a cestou mi řekneš co tě trápí a s čím potřebuješ pomoct."
Začala jsem mu vyprávět proč jsem tady a vypadalo to že ho to zajímá.Potom jsem mu řekla že jsem dělala svůj první úkol a když jsem ho jakžtakž splnila můj jediný přítel se zastavil a nedýchal.A když jsem se rozhodla vrátit kamarádku Glynn zpátky dělala jsem pro to všechno.
,,Víš jsi statečná já bych tohle asi nedokázal.Vlastně ani nevíš jak se jmenuju.Jsem Leifur a narodil jsem se tady.Moji rodiče mě poslali do armády rarachů kteří hlídají Xulen.Nesnáším všechny okolo sebe,pořád mi nadávají a cokoliv udělám tak je to špatně. .... "
,,Auu" zařvala jsem,protože na mě začali padat kameny. Leifur ukázal gesto ať běžíme a tak jsem ho poslechla. Otočila jsem se a ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jak píšu?(Ohodnoť jako ve škole)

1* 44.9% (35)
2 19.2% (15)
3 15.4% (12)
4 5.1% (4)
5 15.4% (12)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
spřátelené blogy:
Chceš si se mnou pokecat?


Antispam.er.czJyxoRankAlexa RankPageRankSeznam S-Rank